Právě momentálně jsme ve smutku, že od 18. září 2020 nám schází NAŠE ZLATO - Emánek Stříbrný, jak jsem ho nazvala i u veterinářky poslední pondělí předtím. Ve čtvrtek jsem pak zjistila, že už má nožičku patrně zcela zdravou a na další injekce nemusíme. Ještě mne vyhlížel, když jsem tedy vyjížděla již bez něj a čekal, když jsem se vrátila a od té doby jsem jej neviděla.
Je otázka, co se tenkrát stalo, jestli to nesouvisí s návratem Mourínke po dvou letech a neopakuje se to, jak před dvěma roky se 8.8.2018 Mourínek ztratil, když k nám přišel Rudlík Neruda. Člověk prostě do té kocouří komunity nevidí, neví, co se tam odehrává.
Od té doby tady stále dlel Mourínek, ale náhle včera 26.10.2020 opět nebyl.
Jsou to tedy starosti s těmi zde, dominantně mourovatými, kteří jsou zvyklí chodit ven. Starosti zcela diametrálně odlišné od toho, na co jsem byla dříve zvyklá, když jsem žila v pražském bytě se svou chovnou stanicí perských koček, které jej chodily na výstavy anebo na natáčení filmů nebo reklam.
O tom všem postupně dále, je toho mnoho, však s kočičími společníky žiju od svých šesti let v podstatě celý život.
