Počátek jara 2021 - radost nám dělají zpívající ptáčci, navracející se veverky a barevné květy na zahradě a kdo zůstal z koček

 

Břečťan nás příjemně zarůstá:¨

Velký maminčin astronomický dalekohled jsem postavila za okno velkého ateliéru ve druhém poschodí, kde se tak zvenčí ve skle odráží jeho čočka, podobně jako se zaleskla v oku doktora Johna Watsona, když uviděl Franklanda u jeho dalekohledu, stále něco sledujícího a podávajícího soudní žaloby, takže v soudních procesech již prohrál jmění, které by mělo připadnout jeho dceři Lauře Lyonsové v Psu baskervillském A.C.Doyla. V asociaci na to jsem maminčin dalekohled právě tak umístila:

V domě je nyní už jen Kočulinka se svým synáčkem Lilínkem - zde dole na sochařském stojanu, na nižší příčce:

¨¨

Kočulinka se občas také jde proběhnout ven, ale co nejdřív se vrací a to i přes překážky venku hlídajícího Mourínka, před nímž kdyžtak vyšplhá na strom:

A zde onen Mourínek, nejspíš bratříček Františky, který u nás byl v r. 2018 venku na zahradě jako mladý kocourek, velmi radostný, jemný, optimistický. Pak přišel osudný den 8.8.2018, kdy jsem bohužel zase byla příliš vstřícná a chtěla jsem být slušná k postaršímu sousedovi v úctě k jeho kmetskému věku a když zavelel, tak jsem se sebrala a jela pro něj ještě před snídaní nejen mou, ale i zvířecí, aby mne pak velkou část dne vláčel po obchodech. Když jsem se vrátila, už jsem Mourínka nenašla. Patrně se nemohl dočkat jídla a šel ho hledat jinam a už se prostě nevrátil Až dva roky nato v létě 2020 se tu znovu objevil s velkou rolničkou na krku a překvapeně se na mne díval, že mne zase našel a druhý den už přišel bez rolnicky a od té doby tady bydlí. Je to však někdo zcela jiný, než ten mladičký optimistický jemný kocourek, je zformovaný vším zlým, co za ty dva roky prožil. Vrátil se jako mohutný kocour, který všude prosazuje svou a nenechá se odbýt. Snažila jsem se ho ubytovat v pokojíku na terasu, kde však zlínští zločinci rozbili dveře, takže jimi procházel, ať jsem je sebevíc zadělávala a ostatní se ho pak uvnitř domu báli. Takže nakonec musel zůstat venku a spát ve skleníku:

Před těmi lety jako mladičký se přátelil se sousedovic Chillínkem odnaproti - velmi hodným kocourkem, byli nerozlučná dvojka. Když se pak ztratil, Chillínek nad tím velmi truchlil. Nyní se Mourínek vrátil, ale jako někdo jiný a když zde na návštěvě nachytá Chillínka, tak ho vyhání, stejně jako každého jiného. Chillínek se přesto nechce nechat odbýt a stále sem léta chodí na návštěvu, i když musí být ostražitý - takto raději hlídkuje hned u plotu:

A trochu ptačího zpěvu:

Za Lionelkem, synem Kočulinky, kterého k nám přivedla jako ani ne měsíční koťátko před velkou bouřkou

 13.3.2021 po delší patrně infekční nemoci zemřel vyhublý Lionelek, narozený Kočulince 18.7.2019. Pracně ho k nám maminka Kočulinka přivedla o jednom srpnovém víkendu 2019, když se schylovalo k velké bouřce. Otevřela jsem dveře pokojíku na terasu a pod terasou za velkého nářku chodilo něco maličkého, bílou barvou svítícího do tmy. Honem jsem to sebrala a vzala do pokojíku, pak jsem poodešla a když jsem se vrátila, bylo tam i druhé koťatko - Lilínek, tmavší, takže jsem ho ve tmě neviděla.

V nemoci se od něj nehnula maminka Kočulinka, také bratříček Lilínek a velmi mu byl blízký ke všem vstřícný Eríšek. Zde ke konci života s Eríškem:

V úplně posledních dnech si Lionelek vyhlédl krabičku, která tu zůstala po nějakém porcelánu, poslaném mi mou dobrou známou paní Irenou Ackermann z Maibachu v Hesensku. Byla taková akorát velikosti, jak se tam už droboučký Lionelek vešel:

V této krabici takto ležící Lionelek zemřel a v ní jsem ho i pohřbila. Je to příznačné, protože paní Irena Ackermann byla už pokročilého věku (byla přesně o 6 dnů mladší než má maminka) a náhle nějak rychle sešla, stále si se mnou telefonovala a chtěla, abych přijela a bydlela u ní v domě, že se s nikým jiným necítí dobře. Právě přišel zákaz cest do Německa a čekala jsem, až se situace zlepší. Když pak už mi ji pečovatelka nedávala k telefonu a nejspíš nyní již také paní Irena Ackermann zemřela. Takže je tady u nás nyní pohřbena její krabice,  s její rukou nadepsanými adresami a v ní Lionelek.

Pak jsem se dala do hloubení hrobu pro Lionelka, za ním vzadu je malý hrobeček koťátka, vedle vlevo pak hrob Rudlíka Nerudy a ještě víc vlevo Filomenky Elišky. Začala jsem hloubit svým rýčem - několik rýčů a lopat jsem sem pořídila nových k četnému tatínkovu staršímu nářadí. Brzy jsem ale narazila na skálu a vzpomněla jsem si, že bratr vždy k hloubení hrobů pro kočky užíval krumpáč:

A kdepak je tento krumpáč dnes - kdesi u Kršků v Pátku u Podebrad - přesně v Pátku čp. 112, tam ho můžete navštívit a shledat vše, co tady rozkradl! Bratr by se divil, že tu krumpáč ani jiné nářadí už není, kdyby ještě žil. Avšak moc by se nedivil, protože v této osobě viděl obrovskou zrůdu již dlouho. Jen já jsem tak neuvěřitelně vstřícný člověk, že jsem mu stále dávala šanci. V mé literatuře již delší dobu zpracovávaná odpudivá postava Baltazara Sádlo, která našla spojence v neméně zároveň odpudivém, ale ve své primitivnosti i směšném, rovněž směšného vzhledu - Kašparu Škvarkovi.

Zde jej vidíte :

 Osoba s neuvěřitelně zrůdným olbřímým břichem, do nějž všude vše hází a schranovačně vozí k sobě domů. Nic se na lidech nemění, jsou stále stejné typy a tento žil již po věky v lidové slovesnosti, kde jej v 19. století v oblasti Německa našli bratři Grimmové a zpracovali v pohádce Červená Karkulka v postavě vlka. Romantičtí bratři Grimmové ještě nic neuhlazovali, neupravovali, tak sepsali v drastické podobě, jak slyšeli od lidí - prostě přišel myslivec a to zrůdně obrovské břicho rozřízl a vše odtud vyndal a vyskočili i živí lidé - jako konkrétně Karkulčina babička. Také máme takové osoby, které by z tohoto zrůdného břicha měly vyskočit.

Takže mi musel stačit jen můj rýč a mé zvířecí hroby nejsou zcela vůbec tak pečlivě hluboké jako byly bratrovy, jsou spíš povrchové, jak často je slyšet i o současných lidských hrobech v seriálu Sběratelé kostí či Bones - jak mne neustále udivuje, proč jsou upravovány originální názvy do českého překladu z jiných slov.

Zde hloubení hrobu za asistence Mourínka, který od srpna 2020 znovu obývá naši zahradu a spí ve skleníku, poté co se po dvou letech vrátil:

A zde již hotový Lionelkův hrob:

 

Za Eríškem - smutné jaro 2021 s kocourky - opět loučení se dvěma teprve jeden a půl ročními kocourky Lionelkem a Eríškem

 Pohřbili jsme delší dobu nemocného Lionelka, Kočulinčina synáčka, tam se to dalo čekat. Ale horší je to nečekané. Snášela bych to opravdu velmi špatně, nebýt tatínkových hlášek na něž si vždy vzpomenu. Tatínek byl člověk který mne měl na světě nejradši a zejména ke konci života měl oblíbenou hlášku, která je parafrází na známé: "Vidět Neapol a zemřít". Tatínek říkal: "Být u mne rok kocourem a zemřít." Takže když těmto se to splnilo, tak snad na základě tatínkovy hlášky si své dobré v životě užili. Doufám a věřím v to.

Poslední Františkánek - co zbyl z původních šesti členů rodiny jako jediný, velmi jemný již velký a mohutný černý kocourek Eríšek, jehož vysoký hlásek vystihoval jeho osobu, ale v těle velkého černého kocourka působil zvláštně, hledal útočiště u mne, když zůstal poslední, spal u mne v posteli, tak se i probudil v pondělí 22.3.2021 a už neměl stání, aby šel ven. Z toho jsem byla vždycky velmi nervózní, ale nedal si říct, prostě běžel ke dveřím a za nimi svým vysokým hláskem pískal, dokud jsem jej nepustila. Spěchal totiž vždy na záchod, stále nechtěl chodit na jejich záchůdky doma, ale chtěl ven. Ještě jsem mu honem dala k snídani jeho oblíbené Felix s želé a vypustila jsem jej a od té doby jsem ho už neviděla.

Eríšek se narodil 6.6.2019 Františce - v nešťastné rodině Františkánků, z níž tady tedy už nikdo není. Vyděšená Františka za silné bouřky porodila v bývalé bratrově ložnici mezi množstvím odložených věcí a až pozdě jsem tam našla první poroděné černé koťatko, už mrtvé. To dostalo jako první svůj hrobeček.

Ostatní čtyři Éčka s maminkou Františkou žila spokojeně do nájezdu zlínských zlodějů nemovitostí 4.5.2020, kteří nám úmyslně obrátili dům vzhůru nohama, když už se jim nepodařilo nás vystěhovat, jak původně měli v úmyslu. Prostory, kde dříve si spokojeně hrály, byly zaplněné hromadami hrabic až ke stropu, neprodyšně, neprostupovalo žádné denní světlo. Dále zlínští rozbili dveře ke kočičímu pokojíku, čímž násilně způsobili rychle splynutí Františkánků se třemi členy rodiny Kočulinky, což jsem chtěla dělat postupně, opatrně. Od té doby patrně již nepoznávaly svůj domov a začaly jej možná hledat jinde, což je stálo život. 

Jako první se holčička Filomenka Eliška v necelém roce stáří otrávila na sousední zahradě, poté tu najednou nebyl černý Eržínek, pak se po uzdravení nemocné nožičky nevrátil krásný Emánek Stříbrný, pak rychle sešla Františka a když byla na kost vyhublá, vyšla večer ven a už jsem ji nenašla. A nyní tedy tu náhle nečekaně není ani Eríšek, poslední Františkánek.

Z celé šestičlenné rodiny má hroby jen první černé koťatko a Filomenka Eliška. Ostatní - Eržínek, Emánek Stříbrný, Františka a Eríšek je nemají.

Co se týká pachatelků - zlínských zlodějů nemovitostí - pod názvem Pandora Kaše s.r.o., dle jejich hlavní osoby Pandory Kaše - se o nich dočtete v mé literatuře, v řadě povídek, jedna z nich byla letos odevzdána do soutěže o Cenu Havrana v AIEP (Zloději nové éry), což rok předtím byla má povídka otištěna ve výboru nejlepších povídek a dále v nakladatelství je studovaný rukopis ZLODĚJI DUŠÍ. 

Zde Eríšek s nemocným Lionelkem, ačkoliv nebyli bratříčci, měli se velmi rádi. Eríšek byl laskavý ke všem:

A zde na stojanu s bratříčkem Lionnelka Lilínkem, který tu dosud zůstal se svou maminkou-jako jediní: