13.3.2021 po delší patrně infekční nemoci zemřel vyhublý Lionelek, narozený Kočulince 18.7.2019. Pracně ho k nám maminka Kočulinka přivedla o jednom srpnovém víkendu 2019, když se schylovalo k velké bouřce. Otevřela jsem dveře pokojíku na terasu a pod terasou za velkého nářku chodilo něco maličkého, bílou barvou svítícího do tmy. Honem jsem to sebrala a vzala do pokojíku, pak jsem poodešla a když jsem se vrátila, bylo tam i druhé koťatko - Lilínek, tmavší, takže jsem ho ve tmě neviděla.
V nemoci se od něj nehnula maminka Kočulinka, také bratříček Lilínek a velmi mu byl blízký ke všem vstřícný Eríšek. Zde ke konci života s Eríškem:
V úplně posledních dnech si Lionelek vyhlédl krabičku, která tu zůstala po nějakém porcelánu, poslaném mi mou dobrou známou paní Irenou Ackermann z Maibachu v Hesensku. Byla taková akorát velikosti, jak se tam už droboučký Lionelek vešel:
V této krabici takto ležící Lionelek zemřel a v ní jsem ho i pohřbila. Je to příznačné, protože paní Irena Ackermann byla už pokročilého věku (byla přesně o 6 dnů mladší než má maminka) a náhle nějak rychle sešla, stále si se mnou telefonovala a chtěla, abych přijela a bydlela u ní v domě, že se s nikým jiným necítí dobře. Právě přišel zákaz cest do Německa a čekala jsem, až se situace zlepší. Když pak už mi ji pečovatelka nedávala k telefonu a nejspíš nyní již také paní Irena Ackermann zemřela. Takže je tady u nás nyní pohřbena její krabice, s její rukou nadepsanými adresami a v ní Lionelek.
Pak jsem se dala do hloubení hrobu pro Lionelka, za ním vzadu je malý hrobeček koťátka, vedle vlevo pak hrob Rudlíka Nerudy a ještě víc vlevo Filomenky Elišky. Začala jsem hloubit svým rýčem - několik rýčů a lopat jsem sem pořídila nových k četnému tatínkovu staršímu nářadí. Brzy jsem ale narazila na skálu a vzpomněla jsem si, že bratr vždy k hloubení hrobů pro kočky užíval krumpáč:
A kdepak je tento krumpáč dnes - kdesi u Kršků v Pátku u Podebrad - přesně v Pátku čp. 112, tam ho můžete navštívit a shledat vše, co tady rozkradl! Bratr by se divil, že tu krumpáč ani jiné nářadí už není, kdyby ještě žil. Avšak moc by se nedivil, protože v této osobě viděl obrovskou zrůdu již dlouho. Jen já jsem tak neuvěřitelně vstřícný člověk, že jsem mu stále dávala šanci. V mé literatuře již delší dobu zpracovávaná odpudivá postava Baltazara Sádlo, která našla spojence v neméně zároveň odpudivém, ale ve své primitivnosti i směšném, rovněž směšného vzhledu - Kašparu Škvarkovi.
Zde jej vidíte :
Osoba s neuvěřitelně zrůdným olbřímým břichem, do nějž všude vše hází a schranovačně vozí k sobě domů. Nic se na lidech nemění, jsou stále stejné typy a tento žil již po věky v lidové slovesnosti, kde jej v 19. století v oblasti Německa našli bratři Grimmové a zpracovali v pohádce Červená Karkulka v postavě vlka. Romantičtí bratři Grimmové ještě nic neuhlazovali, neupravovali, tak sepsali v drastické podobě, jak slyšeli od lidí - prostě přišel myslivec a to zrůdně obrovské břicho rozřízl a vše odtud vyndal a vyskočili i živí lidé - jako konkrétně Karkulčina babička. Také máme takové osoby, které by z tohoto zrůdného břicha měly vyskočit.
Takže mi musel stačit jen můj rýč a mé zvířecí hroby nejsou zcela vůbec tak pečlivě hluboké jako byly bratrovy, jsou spíš povrchové, jak často je slyšet i o současných lidských hrobech v seriálu Sběratelé kostí či Bones - jak mne neustále udivuje, proč jsou upravovány originální názvy do českého překladu z jiných slov.
Zde hloubení hrobu za asistence Mourínka, který od srpna 2020 znovu obývá naši zahradu a spí ve skleníku, poté co se po dvou letech vrátil:
Žádné komentáře:
Okomentovat